V lesině pramen zašplouchal,
já za břízou jej poslouchal
jak zvučel a zručel v tichu; –
přes šedé, chmurné kameny,
přes mrtvé, zaschlé kořeny
on zvučel a zručel: –
jemu to bylo tak k smíchu.
Spěl potok loukou, tek a tek
kol rozpuků a pomněnek, –
kol pomněnek tak v tichu. –
V rozpuku žluč se rozlila,
pomněnku slza zrosila,
on zvučel a zručel:
jemu to bylo tak k smíchu.
Tak dál přes luhy, rokle, les; –
my u moře se sešli kdes;
to dýchalo tak v tichu.
Tu naposledy zašuměl.
Což s tím, zdaž kdo mu rozuměl
co zvučel a zručel,
a co mu v tom bylo tak k smíchu.