DVÉ očí měl bych u sebe rád,
dvé očí, milených očí,
až do mé síně jedenkrát
Stín velký bez hlesu vkročí.
On k mému lůžku přistoupí tich
a řekne: „Půjdeme, brachu.“ –
Dvě bílé ruce, má ruka v nich,
se zachví v bolu a strachu.
Ale Stín velký skloní se blíž’
a řekne: „Musí to býti; –
dvé očí musí usnouti již,
dvé očí dál musí žíti!“
Tak muselo být a bude vždy zas,
kam Stín ten do síně vkročí;
jen pohled poslední když najde vás,
vy oči, milené oči. –