Jak polní květy v nádheru se šatí
a pokrývají luhy, les a lada,
slunce a prcha do klína jim padá,
nesejou, nežnou a jsou celí zlatí:
Svěřep a stoklas, mnišci chocholatí
i květ, jenž svítí pod korunkou hada;
klas chudý vedle na úhoru strádá,
však jim se rozmar nikdy nepohatí.
A koukolem a pejrem, kokoticí
a svlačcem, luštincem tak po dni tuhém
když kráčí sedlák s uřícenou lící
a chudou jař obzírá do daleka
a vzpomene, co vrabců na ni čeká, –
tu pomyslí si: Tak do toho pluhem!