Pole, širá pole,
živitelé lidí,
jak vám nežehnati,
kde vás oko vidí!
Vlny zlatých klasů,
ňadra pluhem zrytá, –
ležíte tu, rodná
těla obrovitá.
Mlčenlivé lány,
zamyšleny v sebe,
hledíte jen v širé,
otevřené nebe.
Jako ono krásny,
jako ono volny
a v své plodné síle
na vždy neúdolny.
Za věky šly věky, –
zůstaly jste svoje,
čisty v lidské hanbě,
klidny v hluku boje.
Svobody jste štíty,
jak jste vždycky byly: –
kdo vás udupali,
vše jste pohrobily!
Padly jejich trůny,
skácely se chrámy, –
vy jste přetrvaly,
přetrváte s námi!
A na krví, znojem
prosycené liše
pro všechny jen těžší
klasy rostou tiše.