POŘÁD ještě hledat v žití
luzné, čarodějné květy,
pořád ještě nevěřiti,
že jsme u poslední mety!
Pořád ještě v hloubi nitra
doufat více, než jsi zažil,
že dá život poklad zítra,
jejž jsi dodnes nevyvážil.
Zatím, brachu, už jsme u dna,
– nemůže už věc být jinou, –
prázdná je ta naše studna,
už to páchne nějak hlínou.
Konečně, můj brachu, tedy:
žádný klam a žádná cetka!
Poklad! – Tak se naposledy
přece jen s ním člověk setká.