Král Pecivál kdys královal až u tureckých hranic, však, ač měl zlata plný sklep a jedl jenom s medem chléb,
– jej netěšilo pranic! Ať hleděl k slunce východu, ať hleděl ku západu, – v svých prsou cítil těžkou tíž:
neb před sebou měl velkou říš’, – a velký cop měl v zadu! Měl diamantů věrtele a perly bílé, rudé,
však, ať si bděl, anebo spal a jed’ a pil, neb královal, ten cop mu vadil všude. Ať reky vodil do boje,
ať na lov svoje honce, cop stále rost’ a byla již prorostlá copem celá říš – a nebylo ho konce!
Už rolník nechal v poli pluh a tesař nemoh’ tesat: neb z poddaných kde který jest, ten králův cop jen musel plésť
a museli ho česat. I povolal král mudrce až od tureckých hranic a děl: „Co s copem dělat jen?“ –
I radili se rok a den, – pak nevěděli pranic. I velký žal měl náš pan král: „Ó krásný světě, vale!
už vykopejte černý hrob a pochovejte mne i cop – Ó králi Pecivále!“ A v žalu svém, jak nocí, dnem
král Pecivál tak volá, jej Šašek jeho uslyšel i bylo mu ho velký žel i řekl: „Kmotře, hola!
Můj pane králi, hola hej!“ tak Šašek řekl k němu – „můj pane králi, jen se vzchop, my nůžky vezmem na ten cop
a bude konec všemu!“ Dvé slzí, velkých jako hrách, se králi s tváří skradlo: „O šťastný králi, šťastná zem!
dnes ještě cop si ustříhnem – – a mně to nenapadlo! Můj dobrý Šašku, hola hej! teď jsem zas šťasten, hochu;
svou milou dceru dám ti rád i svoji říš’ – jen královat mne nechte ještě trochu! Můj dobrý Šašku, hola hej!
ty buď mi místo syna –“ Ó, že jsme tam též nebyli! což byli bychom napili se červeného vína! –
Cookies on Poetry Cove