JEN ještě jednou zašeptni v duši,
pohádko stará, –
o štěstí zbloudilém kdes v lesní hluši,
o květu jara.
O štěstí zlákaném bludnými světly,
o květu zvadlém,
o snech, jež podryty dříve, než zkvetly,
života rádlem.
Zněla’s tak podivně, sladce a snivě,
jas dětský v zraku,
k srdci se tulila, až náhle divě
mráz dechnul z mraku.
Do krbu hledím, popel se sněží
v plaménků šlehu;
kde as to štěstí zbloudilé leží
zaváté v sněhu! –
Kdo mi to šeptá, čelo mi chladí?
To líc tak jasná!
Jak’s mi to přišla, pohádko mládí,
bledá a krásná!