Pod žití praporem jsem pevně stál,
jak stepní vichr v tvář mi dul a vál,
a mnohá slza vytryskla mi z oka
a mnohý ston se vydral prsou ze hluboka.
A poutník stepí uslyšel můj vzdech,
však co jsem trpěl, nikdo nevyslech’,
jak tisk jsem k srdci tlukoucímu páž...
– A zbaběle jsem neopustil stráž.
A zbaběle můj nikdy nezněl kvil –
Že stesknul jsem? – já též jen člověk byl!
však přes dnů trýzeň, závěje i znoj
jsem k sobě děl: „Když tedy boj, tak boj!“
A žerď až padne z ruky zlomená
a půjde kolem noha znavená,
ať řekne: „Dál! v dnů boj a znoj a chlad, –
zde také člověk bojoval, až pad’.“ –