Ty vzpomněl’s pěvců, horských velikánů,
zdaž prostý zpěv až k nim se může vznésti?
„náš malý žal a naše malé štěstí“
zda zaklepat jen můž’ na jejich bránu?
Ó věř, že tak! – Viz bleskem rozoránu
tu jejich líc a slyš, zda nešelestí
v těch rýhách květný vřes, a tuhé klestí
zdaž nevzpíná se v balvan od balvanu?
Jen výš a výš! – až sněžné ku hranici:
tam nad ní, jenom nebe nad hlavami,
ti obři věčně budou čníti sami; –
však nemyslíš, že v bouři, blyskavici,
a pod námi jak lidský rmut a záští,
nás nekryjou v svém obřím, sněžném plášti? –