V svůj zimní šat se země přiodívá
tichounkým sníh se dolů snáší letem:
to podvečer, kde duma celým světem
jest těm, jichž den se valem připozdívá.
A u krbu, kde oheň dohořívá
a stěny šatí plamenným se květem,
se v knize kdes uvadlým nad poupětem
i zasněžená hlava zamyslívá.
Jen hustě padej, sněhu! vše, co ruší
tvůj bílý koberec, ať venku stlumí:
ať měkce jde i kdo je ve spěchu,
přes vzpomínky a svého štěstí rumy!
– a zem, jak tiše lehá k oddechu,
ať pokojno jest v zasněžených duši!