Den dušičkový, sychravý
se setměl; závoj mokravý
se spouští na mrtvých nivy; –
domů šli živí.
Světélka hasnou nad rovy,
tu tam jen ve šlář mlhový
některé kmitavě svítí
na splyhlé kvítí.
Nad rovy dechu nehne se,
dole tak tvrdě dříme se;
kdes jenom vzdychne to stenem, –
v tom opuštěném.
Vzdech jeden, druhý...; z hlubiny
pak stlumený kvil jediný
se zachvěl přes svaté pole: –
v těch šachtách dole.
Dušičky, bledé chudičky,
co světem šly jak bludičky,
ve vlhkých hrobech se budí;
ta zem tak studí!
Ze stlelých rakví, z hrobních stěn
se dobývají hlínou ven,
sedají na rov, až bělí
se hřbitov celý!
Tak sama každá! – jeden květ
dřív, ani teď, jim nedal svět...
Zda oči od světel clání,
že tisknou je dlaní? –
Dušičky, bledé chudičky,
se shlukly, – světem bludičky, –
v přítmí velkého kříže
blíž k sobě! – blíže.