Hluboko mi orej,
ty můj dobrý pluhu,
jediný můj věrný
na tom světě druhu!
V čarodějném hradu,
v pohádkovém kraji
kdes to lidské štěstí
zakleto prý mají.
Hledají je pravdou,
hledají je bludy,
na nebi a zemi,
a ví Bůh, kde všudy. –
Hluboko mi orej,
pluhu můj, v to pole –
naše štěstí tady
odpočívá dole.
My v tu vlastní sílu
jenom víru máme. –
Hloub! – můj věrný druhu,
však je vyoráme.