PŘILÉTLO jaro na český luh,
vyletěl skřivan a vzletěl náš duch.
Ó s jara, s jara
ta peruť jará
ať letí v modrojas nad parnatý vzduch!
Dlouho ta zima tížila nás,
na čele chmury, na srdci mráz; –
teď vzhůru, vzhůru!
prolomí kůru,
co žije, co jásá, co zvítězí v nás.
Zlatého slunka svobody svit
v každé se tepně cítíme chvít,
a když se chmouří
na jarní bouři,
jak šiky borů hrom slyšíme znít.
Dub vedle dubu a ve sněti snět,
muž podle muže nechme ji hřmět!
v tom blesků bití
se řine k žití,
co v duši silno, a vypučí v květ.
Však stopy nezbude po mracích těch
a jaro bude nám ve větvích všech
tak volně vláti, –
štěstí se vrátí
do našich starých a nezborných Čech!