DEN se stmívá, hvězdy bílé
vycházejí ku výšinám; –
ach vy oči světlé, milé,
co se na vás navzpomínám!
Každý večer z hloubky bezdné
jdou ty hvězdy v obzor stmělý,
ale vy jste, oči hvězdné,
už tak zcela zapomněly.
Pohasly jste v dálce mživé
výš’, než která z hvězd se blýská; –
což pak se vám, oči tklivé,
tam už ani nezastýská?
Hvězda k hvězdě povyskočí,
vy jste znikly v mhavé dáli,
jako byste, světlé oči,
nikdy moje nebývaly!