Zas již půlnoc zahučela s věží
a on ještě píše, škrtá, číslí,
ruka mdlá a oko zírá s těží,
píše, myslí – písař nic nemyslí.
Psaní, psaní do skonání –
o večeři dnem se hmoží,
v noci píše o snídaní
a když chorá hlava přec se složí,
píše ve snu dlouhé účty boží.
Pak to pero ryje jako dýka –
Teď jen cítí, den proč, noc tak krátká
a ten život přece tak se smýká; –
skrápla slza – škoda posejpátka.
Konečně to pero stranou klade,
v srdci výkřik, ale rty se vzpouzí;
z ticha, z ticha k posteli se krade:
„Ať se žena s děckem neprobouzí!“