Petr zvoník.

„Že beztoho tě obec musí živit a nemá zaměstnání pro mrzáky a přec ti nikdo nechce vlasu skřivit, ač ten tvůj původ je tak všelijaký,

tož zvoníkem nám budeš ode dneška a za to, ač to práce není těžká, ten snídani, ten večer dá ti stravu, a o polednách komu něco zbude.

A zůstávat tam budeš podle splavu, kde chalupa je pro obecní chudé; a ničemů že takých u nás málo, jako jsi ty a nebožtík byl táta,

tož samotnému dlouho ti ta chata ku blaženému sloužiž králování, jak za táty se vám tam královalo. A za to budeš zvonit na klekání

ráno a večer, vždycky v pravý čas jak táta tvůj, a hodinky a hranu a na kroupy, když půjdou v naši stranu, a na vše zlé, čehož nás pán bůh spas!“

„I abys dobře začal, začni hned! – tvůj táta v žití divoce si ved, teď je s ním konec. – Zvoň! ať průvod hne se, beztoho obec těžko dost to nese,

že taký člověk uložit má kosti, kde my budeme ležet do věčnosti. Však, ať si někdo mrtvé učí spát! A on byl přec jen dobrý kamarád

dokud byl mlád, a ona ještě živa –“ A blbý Petr, vytřeštěné zraky, se na rakev a na rychtáře dívá a opakuje: „Půjdou v naši stranu

klekání ráno, večer v pravý čas, a zvonit hodinku a zvonit hranu a zvonit tátovi –“ a chytil za provaz: „Vám všechněm taky...“

Zůstával Petr v chatě pod splavem rok, zase rok a s jara, v zimě, v letě a chodil ku všem v čase nepravém, jen zavčas těm, kdo skončili v tom světě;

a že byl srdcem chor, sláb na rozumu, naslouchal jenom tomu vody šumu, jak od rybníka padal v roklinu; a tak se stali nerozlučně druhy

a nemohli se nechat hodinu a druha druh provázel podél struhy, když Petr dolů chodil v dědinu, jež v hloubi sedla jako v hnízdě stála.

A nade vsí se výše vypínala hromada jílu, z pol zarostlá travou a na ní červenal se velký kříž a spasitel dotýkal rukou pravou

se vidlice, kde zavěšen byl zvon, a hleděl přes ves, jenom kříže níž. A byli druhy Petr, splav a on. A přišlo jaro s kytkami a ptáky,

a v rybníku se všechno zalesklo, a všemu po něčem se zastesklo, po družce ptáku, po květině včele, po trávě skále, všemu, co má v těle

srdce, i nemá – a Petrovi taky. A bylo to po velkonočním hodě a nebe bylo zakaleno, rmutno, v horách tál sníh a Petrovi tak smutno

naslouchat vodě, pořád jen té vodě. I chýlilo se večer k soumraku a bylo čas jít zvonit na klekání, a Petr měl až vlhko ve zraku,

a zdálo se mu, i to vody lkání že dnes je větší, nežli jindy bývá. A s nebe dešť se spouštěl sychravý; i šel dnes do vsi jako mrakavý

a myslel si, jak se tak brzo stmívá. A ode vsi zněl výskot junáků a pod každou byl náspí houfec lidí a on, jak je tam v hlučném smíchu vidí,

se přidruží k nim plný rozpaků a nesměle se dívá na veselí jak ten, kterého od nich propast dělí. A přistoup kluk, – nic nebylo to více! –

a za hlučného tlupy chechtání děl: „Nezvonil jsi ještě klekání, jdi, odzvoň! – a pak vari, zase domů! jdi zatančit si s mámou na rybníce,

chodí tam kolem, ač již leta tomu, co skočila tam sama –“ „Poběhlice!“ dodala kmotra stojíc podle kluka. A Petr šel a zavěsil se k zvonu

a zdálo se mu, spasitel že v skonu naň mrká tmou a že se mu chví ruka. A deštěm, tmou, přes kameny a suky, úpadem, střemhlav, vravorem a srázem

a horečný a zas jektaje mrazem, před sebou stále prst Kristovy ruky, a v uších vody šum, jež chvílemi prudčeji zakloktala kleče svazem,

ubíhal Petr, až se jedním rázem jak mrtev skácel v chatě na zemi. A teď měl sen: – V ráz jeden, druhý, třetí to napřed dzvinklo sklenných do oken,

jak s hory protější když kámen sletí; pak zalomcovalo to stěžejí, jak když se vítr opře, – prudčeji pak na ráz ráz do drobivého zdiva;

pak ranou, pod níž chalupa se kývá – a někdo tmavým oknem v síň se dívá a rukou vzhůru pokyvuje ven; teď požárem jak nebe zahořívá

a venku Smrť to stojí u oken a volá: „Petře, zvoň! je soudný den!“ A Petr jde – a Smrť se v tomto mžiku shroutila v prach a prach kam větrem hnán,

zem, vzduch i vody byly plny ryku a z mrtvých vstávalo vše, co kdy žilo. A teď se náhle nebe rozpoltilo a velký anděl dolů na zem letí

a v ruce drží velkou borovici, jež přes nebe se klátí jako metla z východu v západ – a ta nebes světla skví se a tmí skrz suky šlehající;

a šourem, od východu k západu ten anděl smetá v jednu hromadu co ožilo, jak vítr prach a smetí. A volá: „Petře, zvoň!“ – a Petr zvoní.

A zvonem je ta celá obloha a shaslé slunce srdcem bije do ní a pod hromovým každým nárazem sesrší hvězdy s nebes klenutí.

A on tu stojí jako mátoha a na všechno se dívá bez hnutí. A dívá se po všechněch hřbitovech, jak lidé ven se derou v příkrovech

a za sebou je vlekou k tomu soudu a chtějí strhnout je, – neb lepí k oudu se mnohý železo jak řežavé – a jsou to cáry sdrané, špinavé

a cetky s nich jak sněhu chumelice spadají dolů; – a on hledí jen jak v divokém to skřeku vše se honí a trhá příkrovy; – a zvoní, zvoní.

A anděl volá: „Zvoň!“ Hle, tam se kloní vždy níže v zem i jejich údolí; tam lomí se ty čtyry topoly a všechny hroby jsou už rozevřeny;

jen ve štěrku tam u hřbitovní stěny se svírá jeden, drží za rubáš – a jeden mrtvý zápasí tam v něm, chtě utrhnout se, nesvěcená zem

však drží jej, – on znov se zvedá, klesá a anděl volá: „Zvoň!“ a Petr plesá a zavírá mu ku hřbitovu vrátka. „Zvoň, Petře, zvoň!“ - A Petr pustí zvon:

To byla jeho matka. A Petr probudil se v těžký ston – a kolem tma a venku hukot vod a dveřmi se to valí jeden brod

a venku potok volá: „Petře, pojď!“ A Petr proudem potácí se k splavu. Je soudný den! Zvoň, Petře, zvoň! – a ruce se chytly stavidla. – Zvoň matce hrany!

V tom protrhaly vody hráz a prudce jak slabé, vetché pýří, bez obrany, v dol odnášely dítě k vesnici. Teď zvonice se černá blíž a blíž

a v smrtném zápasu chyt černý kříž – a vyděšeně upřel k němu zraky: – a pustil jej! – a chyt se zvonice. Zvoň, Petře, matce! – A nám všechněm taky...

A zvonek zařinčel a zapotácel se v dol a s Petrem v temnotě se ztrácel.