Krůpěje rosy na trávě
se třpytí v slunečném jasu,
na květu motýl ještě spí
a já už kravičku pasu.
Na hlavě čerstvý věneček,
nožky bílé a bosé,
a podkasanou sukničku,
se brouzdám v perlivé rose.
Žežulka kuká vesele
do luk od lesa kraje
a já si zpívám písničku
milou jak dechnutí máje:
„Jen má-li hoch můj přec mne rád?“
a v trávě čtyřlístek hledám.
Ó, najdu-li ho, nikomu,
než jemu, v světě ho nedám!
„Jen má-li hoch můj přec mne rád?“
žežulko zakukej, – ano?
Ona mi kukla nastokrát
v to krásné, slunečné ráno.