PAPŮ.

TO bylo kdes na dálném Michiganu, kde příboj vln bil ještě ve prales a odnášel jak utržený vřes to rudé plémě divých Indiánů.

Já často zabloudil v ty lesné břehy a za srnou se pouštěl huštinou, neb za nějakou divnou květinou, jež rostla v tiši osamělé něhy,

tak sobě stačíc vlastním životem. Jen stlumeným pak zněly hukotem divoké vlny lesní do tišiny. – Tak bloudě kdys tmavého lesa stínem,

jsem náhle lučné vstoupil do mýtiny zarostlé šípkovím a rozmarýnem. Jen v jednom místě hlína ještě živá a nad ní mladá jedlice se kývá

půl zelená a z pola souší rudá. To zahrada, jak všude jinde tklivá po širé zemi; – ale zde, v tu stranu se zdála býti dvojnásob tak chudá

a opuštěná jako žádná v světě, neb jenom srna rozhrne tu snětě, a vychází na hřbitov Indiánů. „Jak, vám se líbí košíček ten malý,

tak malovaný jako z jara louka? Nuž pohleďte: zde malá sůvka houká, zde rudé slunce v kožich vlka pálí, zde srdce krvavé, jak těžký květ

na steblu trávy shýbá se až k zemi, a zde velkého ptáka uvidět, jenž čepýří se v žluto oblaků, a malou rybu drže v zobáku

tak spokojeně hledí na ten svět! – zde želva, bobr, celý ten sbor němý, jak vídati jej na vodách a v lese; a tady, teď jen dobře dívejte se,

je zavinuto malé, drobné Papů.*) A pohleďte, jak vůkol leží sníh a ono zrovna že se zimou třese, oči jak vlče! – ale co je v nich,

já do dneška to nevím, ač to chápu, co chtějí as ty oči vyprávět. – Nuž tedy, jest již sedm tomu let co poslední tu indiánskou tlupu

můj vyhnal muž kams do neznámé dáli; byli prý živi od lesního lupu a on byl tenkrát vrchním úředníkem a jednal rád, když mírněj’ si to přáli;

vždyť víte, jak to v republice zvykem, kde Indián se setká s osadníkem, jak za zvěří se za ním z pušky pálí. Však viděl jste ten hřbitov zanedbaný

a čerstvý hrob pod šípkovými keři; – tam starce náčelníka pochovali, jejž loni s druhé Mississippské strany sem přinesli větvových na marách;

chtěl dřímat tam, kde otců jeho prach. Nuž, ať si tomu kdo a jak chce věří, já dím, ti lidé přece nejsou zvěří! Rok poslední, co tady doma byli,

jsme měli zimu, málokdy jak bývá, nás ani vlastní domy nechránily a oni byli v lese zvěř jak divá. A je-li muky, pak ji nesou ženy.

Kdys večerem já byla doma sama, náš malý Jeník právě nakojený zde u kamen byl přikryt peřinkama; já byla ještě po tom děcku mdlá,

a slyšíc, jak tam zuří bouře zlá, já lekala jsem každého se hlesu. V tom dítě piplo – a já jak mu nesu lahvičku s mlékem, otevrou se dvéře

a v síni jako kus vychrtlé zvěře cos držíc v loktech Indiánka stála a divé zraky upírala na zem. V tu chvíli nevím, co jsem udělala,

leč v loktech dítě svoje cítím rázem a s děckem matka proti matce stojí. Nevím, jak dlouho takto proti sobě jsme byly; vím jen, teď že k tváři mojí

svou pozvedla a hlavou probleskává mně myšlénka: Hle mé a její robě, mé teplé tak a její skřehlé mrazem, mé syté, její hladem dokonává

a prsy matky hluboce tak vpadly; a přece, Bože, – vždyť jsme matky obě! A cítila jsem, jak se slzy kradly mi do očí. – A pak to děcko svoje

jsem položila do kolébky zpět; a ona stála nemluvíc, jak čeká jen němý tvor; však byl ten její hled, jak oči každého jsou u člověka,

když trpí divoce a nevýslovně. I vzala jsem tu teplou láhev mléka. – Jak hltavě pil zhladovělý ret, ach, toho zimničného ubožátka!

A teď se zdálo mi, že i ta matka již není vlčice; neb jak tak schřadlá, to slabé děcko držela mi v před, tu v dlaň mi horká, horká slza padla.

A potom tedy přišla každý den a děcko sílilo se vůčihledě a matky hled byl jako proměněn. Tak přešla zima, a pak jaro v sledě.

že uživit již v lese moh’ se pták. A právě když přilétly vlaštovice zpět pod náš krov, – já nevím ani, jak to srdce míti mohli, – měli však!

dí: „V kraji Indián být nesmí více.“ A tak jim tedy jejich lesy vzali a vedli je za Mississippi v dáli. A v předvečer, než odsud s nimi táhli,

ta matka přišla ke mně naposled, a děcka ručky proti mně se vztáhly a dávaly mi košíček ten malý, jejž zde vidíte, – samý lesní květ

a vše, co všem nám dává boží svět, byť jedny lidmi, druhé zvěří zvali. – A tady, mezi divokými květy se na svět dívá divoké to Papů,

jak v památku je zobrazila matka. A hledím-li v ty oči nemluvňátka a pohlednu-li potom na své robě, tu myslím si, že ač nás dělí světy

a vše, – jsme přece jenom matky obě, a ona větší všech svou pro útrapu. Hošíku mému bude sedm let, je zdráv a růžový, jak polní květ. –

Kde je? co dělá indiánské Papů?“