Papů.

To bylo kdes na dálném Michiganu, kde vlny bijou ještě ve prales a odnáší jak utržený vřes to rudé plémě divých Indiánů.

Já často zabloudil v ty lesné břehy a za srnou se pouštěl huštinou, neb za nějakou divnou květinou, jež rostla v tiši osamělé něhy,

tak sobě stačíc vlastním životem. Jen stlumeným pak zněly hukotem divoké vlny lesní do tišiny. – Tak bloudě kdys tmavého lesa stínem,

jsem náhle lučné vstoupil do mýtiny, zarostlé šípkovím a rozmarýnem; jen v jednom místě hlína ještě živá, a nad ní mladá jedlice se kývá

z pol zelená a z pola suší rudá. To zahrada, jakých i jinde bývá po šíré zemi; – ale zde, v tu stranu se zdála býti dvojnásob tak chudá

a opuštěná, jako žádná v světě, neb krom té srny, hledící skrz snětě, nepřišel nikdo v hřbitov Indiánů. „Jak, vám se líbí košíček ten malý,

tak malovaný, jako z jara louka? – Nuž pohleďte: zde malá sůvka houká, zde rudé slunce v kožich vlka pálí, zde srdce krvavé, jak těžký květ

na stéblu trávy shýbá se až k zemi, a zde velkého ptáka uvidět, jenž čepýří se v žluto oblaků, a malou rybu drže v zobáku,

tak spokojeně dívá se v ten svět! – zde želva, bobr, celý ten sbor němý, jak vídati jej na vodách a v lese, a tady, teď jen dobře dívejte se,

je zavinuto malé, drobné Papů. A pohleďte, jak vůkol leží sníh a ono zrovna že se zimou třese, oči jak vlče! – ale co je v nich,

já do dneška to nevím, ač to chápu, co chtějí as ty oči vyprávět – Nuž tedy; jest již sedm tomu let, co poslední tu indiánskou tlupu

můj vyhnal muž kams do neznámé dáli; byli prý živi od lesního lupu a on byl tenkrát vrchním úředníkem a jednal rád, když mírněj si to přáli;

vždyť víte jak to v republice zvykem, kde Indián se setká s osadníkem, jak za zvěří se za ním z pušky pálí. Vy viděl jste ten hřbitov zanedbaný

a čerstvý hrob pod šípkovými keři, tam stařec, náčelník byl pochovaný, jejž loni s druhé Mississippské strany sem přinesli větvových na marách:

chtěl dřímat tam, kde otců jeho prach. Nuž, ať si tomu kdo a jak chce věří, já dím, ti lidé přece nejsou zvěří! V rok poslední, co tady doma byli,

měli jsme zimu, málokdy jak bývá, nás ani vlastní domy nechránily a oni byli v lese, zvěř jak divá. A je-li muky, pak ji snesou ženy.

Kdys večerem já byla doma sama, náš malý Jeník, právě nakojený, byl u kamen přikrytý peřinkama; já byla ještě po tom děcku mdlá,

a slyšíc, jak tam zuří bouře zlá, já lekala jsem každého se hlesu; v tom dítě piplo – a já jak mu nesu láhvičku s mlékem, otevrou se dvéře

a přede mnou, jak kus vychrtlé zvěře, cos držíc v loktech, Indiánka stála. V tu chvíli nevím co jsem udělala, leč v loktech dítě cítila jsem rázem,

a s děckem matka proti matce stála. Nevím, jak dlouho takto proti sobě jsme byly, vím, že mihla se mi hlavou myšlenka na mé a to její robě,

mé teplé tak a její skřehlé mrazem, mé syté, její mroucí pod únavou, a matky prsy hluboce tak vpadly; a přece, Bože! – vždyť jsme matky obě!

A cítila jsem, jak se slzy kradly mi do očí – A pak to děcko svoje jsem položila do kolébky zpět a ona stála nemluvíc, jak čeká

jen němý tvor, – však byl ten její hled, jak oči každého jsou u člověka, když trpí divoce a nevýslovně. I vzala jsem tu teplou láhev mléka –

Jak hltavě pil zhladovělý ret drobného, zimničného ubožátka! A teď se zdálo mi, že i ta matka již není vlčice, neb jak tak, schřadlá,

to slabé děcko držela mi v před, tu v dlaň mi horká, horká slza padla. A potom tedy přišla každý den a děcko sílilo se vůčihledě

a matky hled byl jako proměněn. Tak přešla zima, a pak jaro v sledě, že uživit již v lese moh se pták. A právě když přilétly vlašťovice

zpět pod náš krov – já nevím ani jak to srdce míti mohli, – měli však! dí : „V kraji Indián být nesmí více.“ A tak jim tedy jejich lesy vzali

a vedli je za Mississippi v dáli. A večer v den, než odsud s nimi táhli, ta matka přišla ke mně naposled, a děcka ručky proti mně se vztáhly

a dávaly mi košíček ten malý, jejž zde vidíte – samý lesní květ a vše, co všem nám dává boží svět, byť jedny lidmi, druhé zvěří zvali!

A tady mezi divokými květy se na svět dívá divoké to Papů, jak v památku je zobrazila matka. A hledím-li v ty oči nemluvňátka

a pohlednu-li potom na své robě, tu myslím si, že ač nás dělí světy a vše, – jsme přece jenom matky obě, a ona větší všech svou pro útrapu.

Hošíku mému bude sedm let, je zdráv a růžový, jak polní květ. – Kde je? co dělá Indiánské Papů?“