Pan lesní.

Náš pan lesní z pod Bukova jako sosna stará, zimou celá posněžená, statná však jak s jara.

Náš pan lesní z pod Bukova tak se pyšně nese, jako by byl králem světa, jak byl králem v lese.

S pány mluví po německu, – ne tak zrovna hezky, – potom zhurta mezi vousy zakleje si česky.

Na štíru byl se sedláky, ale, co je pravda, na zdar staré české krvi dupne si a zavdá.

Česky též se rozehřeje, když je svatba, křtiny, posléz, už tak před půlnocí, vpadne do latiny.

Myšlenky mu potom skáčou jak ušáci v leči; – nesměl nikdo do revíru, nesmí nikdo k řeči!

Když pan hrabě, – s dovolením, – býval ještě děcko, vrchní škodná... nu, pan lesní vysekal to všecko.

Jen svým lesům neublížil, – sotva teď kdo věří; – celé panství nevynese, on co odved’ zvěří!

Mnohou laňku, – s dovolením, – též vzal na svou mušku, teď už dávno na parohy pověsil tu pušku.

S celým světem na potkání staré srdce dělí, však po mladé koroptvičce ještě okem střelí.