Již ta má myrta v zahrádce
dozrála do času,
nuž pojďte, družky, vpleťte mi
ten vínek do vlasů.
Proč, matičko, má pláčete
v ten svatební můj den,
vždyť byl to přec v mém životě
ten nejkrásnější sen.
Já nepláču, má dceruško,
to radostí jen snad,
jen jdi a bůh tě opatruj
tam na sto tisíckrát.
A není tomu rok ni rok,
co klekli spolu k oltáři,
a přes zídku tam volá kdos:
„Hoj vstávej, starý hrobaři!
A vykopej mi jeden hrob
a jeden mému dítěti
a máš-li srdce útrpné,
nech kousek místa pro třetí!“