JIŽ tvoje myrta rozkvetá
a ženich má tě rád,
pojď, vpletu ti ji do vlasů,
je, dcerko, čas se vdát.
Matičko, matko, pro Boha,
když už mne chcete vdát,
ten vínek dejte do vlasů
a mne s ním pochovat.
Jen utiš se, má dceruško,
je osud divný hráč
a to ví jenom pán Bůh sám,
kde radost dá, kde pláč.
Co od oltáře spolu šli,
dnes šestnácte již tomu let,
před nimi stojí mladý muž
a dívka jako jarní květ.
„Hle, dcerko,“ dí máť s úsměvem,
„to náš byl vínek myrtový.“
A co ten úsměv znamená,
jen otec ví, – však nepoví.