Vstříc osudu kráčíme nocí, dnem,
a zdráháme se jít, však jdem a jdem.
On čeká pokojně na místě svém.
Jdem cestou trnitou a jdeme květem luk,
jásáme rozkoší a tonem v moři muk.
On čeká pokojně a napíná svůj luk.
On není zákeřník, on volá na nás v dál
a jeho vážný zrak se nikdy neusmál,
když od tetivy šíp se do srdce nám vklál.
Pak chladným štítem svým pokryje tváře nám
a hroby zarůsti dá polním květinám
a přeje si, jak my by už byl mrtev sám.