TEN osmý listopad
vždy smutně tak se vrací
když s pokosených lad
květ poslední se ztrácí
a zamžená je planina;
– však srdce, srdce vzpomíná!
Jak v bouři zimavé
list rudý sypou buky,
na pole krvavé
ty české lehly pluky,
a udeřila hodina;
však srdce, srdce vzpomíná!
Meč zlomen, do lůna
si země vzala reky,
a sirá koruna
a žezlo dlouhé věky
se pavučinou opíná;
však srdce, srdce vzpomíná!
A v osmý listopad
přes Prahu zamlženou,
když půlnoční je chlad,
se české pluky ženou; –
jen mžik a zmizí vidina –
ó srdce, srdce vzpomíná!