Své malé ručky rozpíná
k té tváři cizí, jež usmívá se na ně,
ta slabá, v život se deroucí květina –
jen ráda, slunce svitne-li, byť maně.
Ty dnes to nevíš, duše nevinná,
ty malý květe pnoucí se kol hloží,
jak měkká jest – jen náruč matčina.
Tvá matka dnes již v chladné dřímá loži.
Však poznáš to, co lidská láska značí,
až velké budeš a tvá hlava vtlačí
se v chladný její rov – v tom hořkém pláči!