Kytku jsem ti vázala,
tys už pro ni nepřišel,
u vás u vrat stávala,
a tys ani nevyšel.
Jenom jsi se podíval,
jako bysi neviděl, –
když jsi ty k nám chodíval,
za mne jsi se nestyděl.
Růže v kytce vybledla,
jak by růží nebyla,
já si plátna napředla,
děťátko ti povila.
Jeho úsměv a můj žel
z všeho zbyl, cos přislíbil; –
a tys ani nepřišel,
bys to děcko políbil.