KYTKU jsem ti vázala,
ty’s už pro ni nepřišel,
u vás u vrat stávala,
a ty’s ani nevyšel.
Jenom jsi se podíval,
jako bysi neviděl, –
když jsi ty k nám chodíval,
za mne jsi se nestyděl.
Růže v kytce vybledla,
jak by růží nebyla,
já si plátna napředla,
děťátko ti povila.
Jeho úsměv a můj žel
z všeho zbyl, co’s přislíbil; –
a ty’s ani nepřišel,
bys to děcko políbil.