Odsouzenci.

Dva odsouzenci, oba bez viny, šli k poslednímu svému osudu. – Jak bratr druhu druh byl podoben a po jedné šli cestě životem

v radosti, žalu, v touhách, zápasech až k bráně té, kde čekala je smrt. A oba šli ve stráží průvodu a kolem cesty nepřehledný dav

se lidu černal, zpola ztrnulý a přece vděčen tomu divadlu a každý rád, že on to není sám. A první šel a ve tváři byl bled

a v jeho zraku bylo zoufání a jak tu šel, stál žebrák u cesty tak bledý, zoufanlivý jako on a ztýrán bídou, zmořen nemocí

a přeje si, by jeho stihla smrt. Však odsouzenec jemu záviděl tu jiskru života a udeřil jej pohledem tak plným hořkosti

v tu starou, umřít nemohoucí tvář. A klnul slunci, které svítit můž’, na vše, co žije, on když umírá, a klnul Bohu, jenž to žití dal,

a tak s tou kletbou v duši dokonal. – A jeho soudruh s tváří ubledlou touž cestou bral se; – ve zraku měl klid jsa v to, co býti musí, odevzdán.

A podle cesty kvetly jabloně a s větve, jak se tváře dotkla mu, si utrh’ květ a zadíval se naň. A stálo též tu děcko spuštěné,

jež tomu všemu nerozumělo a kterému ten s květem zdál se být všech nejvlídnějším, co jich kolem šlo, a zavolalo na něj: „Dej mi květ!“

A on jej děcku hodil s úsměvem. A potom rozhlednul se po kraji na modré lesy, pole úrodná, jak slunce koupalo je v zlatou zář

a v záři míhaly se vlaštovky. S tím zemřel pohledem. Jsme souzeni a neodvratný osud čeká nás.

Ten s kletbou mu a nářkem kráčí vstříc a ve tvář bije pravdu života, kde bědna jest, ji čině bědnější. – Ten cestou trudnou utrhne si květ,

jenž roste všude, k rtům jej přitiskne a v smíru, s úsměvem jej hodí těm, jichž ruka nemůže ho dosáhnout; – snad za hračku jen, vždy však v útěchu.

Z těch odsouzenců dvou, kým lépe být?