Mou duší zas dnes jisker přeletá,
jak meteor když nocí rozprýská se,
a prsoma to zní jak v dávném čase,
když byl jsem poeta.
A tomu dávno již a ze dne ke dni
květ po květu proud žití z mysle dere
a poesie v dál se odebere,
když duše zvšední.
Jen časem slýchám zas těch křídel vání,
a zdá se mi, že kdo se ke mně shýbá
a vzdušným retem v kalný zrak mne líbá,
řka: „Odříkání!“
A pak to vzkypí v bývalé zas síle
a v duši mé se nebe, země pojí,
zlo, dobro v smír a roků trýzeň zhojí
ta jedna chvíle.
A slyším jeden stesk jak světem dýše
a v tom i zoufalý se výkřik ztrácí
orla, jenž s křídlem zlomeným se kácí
s nebeské výše.