Ó Sudice, jež v kobách tajemných
svou osnujete tkaň,
v ten svitu mžik, co ze tmy do tmy jdem,
jak utkáte, se staň!
Ó živote, jenž slep rozdáváš květ
a na hruď nahou nasazuješ zbraň,
kde koho zraníš, jak mu souzeno,
květ útěchy mu také polož v dlaň.
Ó ty, jenž k sudbě, žití bezmocen
jim platit musíš krvavou tu daň,
než bezdech klesneš, stokrát poražen,
vždy odhodlán vstříc nové ráně vstaň!