Je štědrý večer, oblohou se bílý měsíc zaskvívá, sníh zmrzlý praští pod nohou a mrazný vítr zavívá.
A pusto kol je u lesa, zde večer – tam již půlnoční, zde praská píseň v nebesa, tam zvučí píseň vánoční.
Či neslyšíš, jak plně toní a jemně tak to do šera, že za svatého večera se zasteskne až srdci po ní,
a třeba bylo srdce v kusy, v tu vánoční přec vpadnout musí! – Jen dál, ty chorý můj příteli, ač píseň nám již těžká věc;
tam kostelík je osamělý, dnes zazpívat si musíš přec. K nebesům pne se vížka nízká a u ní stín co černý kříž,
okny se záře svící blýská a píseň zvučí blíž a blíž. Či svíce to? – toť divně svítí, či píseň to? – toť divný vzdech,
v oknech se jenom měsíc třpytí a vítr stená na hrobech. A ticho zas – jen srdce bije. Stůj hochu! nejsme v zemi snílků;
zde není doma poesie, zde mrtvý jen má práznou chvílku a s ním jen vítr půlnoční si tichou šeptá vánoční.
S půlnočním větrem tich a tich si vítr píseň odříkává a v hrob se kloní chodce hlava a chladí se o mrazný sníh
a nad ním ve měsíčném svitu rozpíná křídla anděl dumy a nebes modrém po blankytu jej odnáší, kde moře šumí,
a dále ještě za mořem až v dálnou – dálnou rodnou zem. – Zas k nebi pne se vížka nízká a u ní strmí černý kříž,
zář ohnivá se okny blýská, v akordech zvučných blíž a blíž zní hlasná píseň vánoční. A v kostele tam svíce planou
a svítí na mši půlnoční a na lid s duší rozkochanou, či na toho též s rozplakanou? – V dubové, hnědé stolici
s skloněnou hlavou žena klečí; či slyší píseň zvučící či kněze zbožně slouchá řeči? – Zavanul anděl perutěmi
a měkké vzal ji ve náručí, a píseň kol-li pozahlučí, tu zdá se jí, že moře hučí, a zdá se jí o cizí zemi
a v ní – však slyš to chvět se z retu: „O chraň mi dítě v cizém světu, o chraň mi dítě, mocný pane!“ A vedlé matky děvče mladé
a oči kryje do stínu a k dřevu horké čelo klade a tiskne ruku matčinu. Posledně píseň zazněla
a zbožný lid se zvolna ztrácí, jde matka s dívkou z kostela a anděl zas se k nebi vrací. – – Zavanul anděl perutěmi
a jako mlhu odvál sen a na hrobě jen tichý sten a chodec z chladné vstává zemi a k nebi pne se vížka nízká
a měsíc chvivou se září se v kostelíka oknech blýská a – v zmrzlé slze na tváři.
Cookies on Poetry Cove