O samotě sedím
v pozdní noční chvíli,
myšlénky mé bludné
venku s větrem pílí,
chtěl bych zpívat píseň,
jak ji vítr kvílí.
Píseň bez nápěvu
a žádnými slovy;
jak ji vítr duje
v opuštěné krovy
a s poselstvím odtud
letí na hřbitovy.
Jako v noční chvíli
Meluzína duje,
u mrtvého syna
matka ponocuje
a jeho děťátku
„nynej“ pozpěvuje.