Noc je čirá, jizba sirá,
v rakvi hnědé
ledovýma zraky dřímá
děcko bledé,
v ruce bílou růži svírá.
Bílá z venku do výklenku
hvězda svítá;
hrajíc sobě na myšlénku
bledou tváří, stínem, září
lampa kmitá.
Lampa čadí, na pozadí
bílé stěny
stín se hatí, roste, tratí,
jako v bouři květ se klátí
nalomený.
Teď tak bělo skví se čelo,
teď se stmívá: –
bude smrť, či bude žití
co se teď v ty brvy chytí?
Teď, jak by se usmát chtělo –
Neusmívá.
Ale časem vzplá to jasem
do té šeři, – těm, kdo věří!
Ale pod tím hebkým vlasem
tma je věčná.
A v té líci, ledem spící
k hvězdě, v hloub se tetelící,
vyčitka je nekonečná.