AŽ budu jednou v hrobě spát,
přijď se tam někdy podívat,
a nepřijdeš-li, neměj žel,
že’s už tak zcela zapomněl –“
Teď zvolna, vozko, jel jsi dost,
tvůj kůň je znaven i tvůj host
a k půlnoci se blíží již
a cesta vzhůru tíž’ a tíž’.
V kmitavém světle měsíce
se bělá nízká zvonice.
Jak je tam, vozko, či to víš?
„Je dosud tam ten bílý kříž.
Jen tráva roste výš’ a výš’.“
Teď, brachu, můžeš v cval se dát,
však na vrchu tam zůstaň stát;
já nebyl tu už tolik let,
rád bych se aspoň ohléd’ zpět.