NEZDARA.

Sivého buku houští pod praletou v bořivé zemi jáma zapadlá; a nad ní kořeny se v mříže pletou a mech a ostružina uvadlá

se svírají jak víko nad truhlou. „Bohdejž už dopadlo,“ děl druh můj starý, „a jasan vryl se v půdu utuhlou a nepustil, co dole chytí v spáry

před soudným dnem!“ Pak drsně: „Brachu, vari!“ „„Co jest?““ – A on jen vlek’ mne z huštiny, až stanuli jsme lesa na pokraji. „Prokleté,“ děl pak, „houšť ta věci tají

a k pochopení, mním, jste ještě mladý, co skrvavené značí šediny.“ „„A dál?““ – „Já nic, jen jediný muž tady by vyprávět směl vám tu příhodu,

to jest, když měl by chuti k odchodu tam, kde už ani zmije nevděku znov’ němůž zabit srdce v člověku. Však starý muž je dosud jako buk,

jejž vidíte tam u té farmy čnět, třeba mu hrom již střískal mnohou sněť a mnohou schromil nezvedený kluk.“ Zimní večer; sníh se jen

chumelí a bělá tam, kde stojí u lesa farma osamělá. Sníh se kupí u vrátek,

u oken i práhu; nikdo – z blízka, z daleka nenajde sem dráhu. Na okénku zamrzlém

stín a zář se mění; v jizbě smutno, ticho tak, jako po vymření. U ohniště stařena

ruce v klínu svírá, hledí jako v mrákotě do pražného číra. V koutě, sotva vidět jej

dýmu pro oblaka, sedí starý, naslouchá, kyvadlo jak cvaká. „Ani tomu hosti dnes

nezdá se být rádno; nemyslíte, pantáto, že tu trochu chladno?“ Starý dýmá těžko dnes,

neví, kde to vězí; myslí tak dva zavaté v lese na pařezy. „Neslyšíte, pantáto,

jak to praští v buku?“ „„Eh – to jenom v krbu tak z bukových těch suků.““ „Nezdá se vám, pantáto,

už po kolikáté, že to ťuká na okno?“ „„Pořád něco máte. Daleko ni široko

živá duše blízká,““ myslí však: „„Už zas se jí po tom mrtvém stýská.““ „Aj tedy přec, ač zaváto,

tím vzácnější jsou návštěvy, což neřekla jsem, pantáto, že na okénko ťuká to?“ A starý vážně: „„Toť se ví!““

Ten samovárek s komína si s větrem kloktá, šveholí, že cizina je cizina, však s někým když se vzpomíná,

že s pola tak to nebolí. A větrové když zaduli dvé ptáčat v moře z domova, že k sobě se tu přitulí

a druhu soudruh stonulý pod křídlo hlavu uschová. A srdce k srdci přiletí i v zármutku i veselí

a v pevném jsou si objetí, kdož doma jako zakletí by úsměv k sobě neměli. A vítr hučí s komína

a samovárek klokotá: „Jste divná mi to družina, když pojí vás jen cizina a doma jste si cizota.“

„Aj to je tedy vaše písnička? Ne každý člověk nějakou tak složil, jeden to piše, druhý to jen prožil a vaše hezky v spaní uhýčká.

Má stará tam již klímá u plotny a snad si ve snu také něco skládá, vy v bdění sen a ona ve snu ráda si v píseň mění život lopotný.

Má každýť už tak vlastní spůsobu; víc nemá jich pro žití času zpívat a rádi se, když vidí den se stmívat, s tou němou písní vkradou do hrobu.

Kéž bůh je snů tam těžkých ochrání, a dá jim poklidu po těžkém dílu, jak, dokud živi, popřával jim sílu, že nestrhla je tíseň v zoufání.

Bývajíť kruté lidské trampoty, však člověk snese k nevěření mnoho a trpčit? Nač? Má každý dosti toho a v lidském bolu není novoty.

Konečně člověk všemu uvyká jako ten pahejl v lese osamělý a ten i není opuštěn tak celý, když přátelská jej haluz obmyká.

A my jsme stáli věrně u sebe v modlení, práci, bouřlivu i klidu, i krvavý když blesk ji zbavil vidu a o pomstu pak zahřměl do nebe.

A já ji držel rukou schromenou. – Ne, když jsem začal, dopovím to zkrátka: já seděl tady, tam seděla matka, jen puška tam nebyla nad stěnou.

A venku bylo zrovna jako dnes a v domě ještě více zasmušilo; on matce děl – již nevím, co to bylo, a já mu řek’, že nevděčný je pes.

A on se zved’ a vyšel ze dveří a v domě bylo ještě pošmurněji a matka slouchá s pláčem po kročeji, když nevrací se ani k večeři.

Ty ženské všechno pláčem vynutí a člověk nemá srdce nad kamení; dím: „Jsme mu v cestě, přec měj odpuštění.“ A ona: „Bůh mu dá snad vnuknutí.“

V tom zablesklo se jizby do šera a ráno našli v krvi nataženu ji zde, mne tam – však musím zbudit ženu, zas nějaká ji mučí příšera.“

A od kamen to zní, zda ze spaní? „Živým dej, pane, v utrpení sílu a ty, kdož ulehli po hříšném dílu, svou milostí snů těžkých uchráni.“

„Aj vždyť jsem řek’, že na to duši dám, že od starého nic se nedovíte, kdo, co a jak – nu dopovím to sám snad někdy, jestli dál to nepovíte.

A kdyby se i dále povídalo, s takými věcmi pochodíte málo. Co najde kdo v těch všedních dějinách? Vždyť dětí sobě každý vychovává,

a pomůže-li někdy z nedočkava tátovi které za hřbitovní zídku, když neklidí se, jak se zlíbí kvítku, přečtem si o tom zprávu v novinách

a pak se nikdo o to nestará. Však dá-li bůh, že někdy na kolenou vám houpat bude klučina se malý, pak při vzpomínkách zem tu na vzdálenou

mu doložte, že pospolu jsme stáli, kde oběsil se kluk ten nezdara, a jámu že už dávno zaorali.“