JÁ nevěřím tou věroukou,
jež slz a krve potoky
se brodí v ráj a pekel mukou
si z lidí dělá otroky.
Té pravdě, k zisku velkých činné,
že nezná Boha ve tvář dím;
je řemeslo to jako jiné.
Nevěřím!
Já nevěřím v tu panskou pýchu,
jež malým světem velká jest,
mně hrdý úsměv váš je k smíchu,
váš titul, erb, i vaše čest!
Váš svět je světem trpaslíků,
já jiný ještě jinde zřím;
že více jste než stvůry mžiku,
nevěřím!
V to nevěřím, co zvete vloha,
když srdce při tom kamenem,
ni v poctivce, ni v neznaboha,
jenž ďáblu slouží nocí, dnem,
ni v pokrytství, ať jak chce sluje,
jež bědné strká ku dveřím
a o lidskosti deklamuje,
nevěřím!
A v ten váš rozum víry nemám,
jenž duši v atom rozdílí, –
to děcko, neodrostlé plenám,
jež kapkou krve sešílí! –
a v důmysl, ať co chce umí,
a v soustavy a v „jak a čím“,
když lidské štěstí kácí v rumy,
nevěřím!
V dlaň poctivou, když pot ji smáčí,
v tvář, nadšením když rozžata,
v kus pravdy v radosti i pláči,
v kus lásky k bratu od brata,
a v štěstí, žalu v pohled němý
tam k nebes hvězdným zášeřím,
v cos jiného na širé zemi
nevěřím!