Já nevěřím v tu kněžskou víru,
jež mozky tiskne do prachu
a radost nebes, pekel síru
lže bláznům v ples a k postrachu.
Té vaší pravdě duchem líné
já směle ve tvář udeřím:
je řemeslo to jako jiné! –
Nevěřím!
Já nevěřím v tu panskou pýchu,
jež malým světem velká jest,
mně hrdý úsměv váš je k smíchu,
váš titul, erb, i vaše čest!
Váš svět je světem trpaslíků,
já jiný ještě jinde zřím,
že v svém jste šťastni okamžiku,
nevěřím!
Já nevěřím v co zvete vloha,
když srdce při tom kamenem,
ni v poctivce ni v neznaboha,
jenž ďáblu slouží nocí, dnem,
ni v pokrytství, ať jak chce sluje,
jež bědné strká ku dveřím
a o lidskosti deklamuje,
nevěřím!
V ty vaše počty víry nemám,
jež měří bezdnou světů báň,
to děcko neodrostlé plenám,
tu kapkou krve spustlou skráň;
a v mravenčí tu vaši práci,
a v soustavy a v „jak a čím“,
když lidské štěstí v rumy kácí,
nevěřím!
V kus práce, jakou pot kdy smáčí,
v tvář, myšlenkou kdy rozžata,
v kus pravdy v radosti i pláči,
v kus lásky k bratu od brata,
a v žalem zrytý pohled němý,
tam k nebes dálným zášeřím,
v cos jiného na širé zemi
nevěřím!