Táhnou mraky ku západu,
kývají mi nad horami
a já hlavu v dlaně kladu –
„Pojď zas hochu, pojď zas s námi,
tam bys mohl zapomenout.“
Táhly mraky a já s nimi
přes hory a moře dálné,
letem cestu značily mi
mraky kalné – zraky kalné,
neuměl jsem zapomenout.
Krásno tam za oceanem,
srdce volná, šíje tuhy,
každý svým, jen bůh všech pánem,
krásné jsou ty volné luhy
těm, kdo umí zapomenout.
Stál jsem moře na pokraji,
díval jsem se přes vod pláni.
„A kdy byl bych zde jak v ráji“ –
přece jsem tam neměl stání,
neuměl jsem zapomenout.
Táhněte si ku západu,
mraky, lidé, tažní ptáci,
všech těch vašich u pokladů
naši bídu, naši práci
neuměl bych zapomenout.