Co vítěz nad všemi a na výsluní štěstí
za věků dávných takto pravil král:
Postavte pomník, jenž by překonal
čas, paměť lidskou, mé ať jmeno věstí.
A pomník postaven a do oblak se vrýval
a v pomník vryty skutky válečné
a jmena krále časy na věčné
se ku oslavě zvučný paian zpíval.
A ku pomníku zas se bídný žebrák vláčel,
a bludný pěvec spatřil žebráka,
a pohled naň, a pohled v oblaka
a s hlavou plnou dumy dále kráčel.
Kde král a pomník, zpěv? – Po širé stepi splýval
stín oblaků; – kde stopy zanechal?
Však já z úst slepce píseň doslechal,
již básník tenkrát o žebráku zpíval.