My rozhněvali jsme se pro tak málo!
– Matička u mne celé noci v pláči.
„Ó přijeď, budu tě mít stokrát radši, –
mně po tobě se tolik nastýskalo!“
Tak bledé, choré, mroucí dítě psalo
– a doma nevěděli, co to značí;
pak mrtvé děcko matka k prsoum tlačí,
a dítě s dítětem se neshledalo.
A druhé žilo dál; – a muž byl z něho;
a po noci, již probděl, užil všeho,
na písmo přišel, které přečet’ s těží.
A z rána odjel vesský na hřbitůvek;
však nenašel ten malý, dětský růvek:
– Sníh tam tak hluboký, – tak čistý leží!