V kterou říši nedohlednou,
zde anebo nad hvězdami,
odešli jste vy, co jednou
meškali jste mezi námi?
Tažní ptáci za večera
tratící se v nebes šedu,
lodě zniklé do mlh šera –
není po vás ani sledu.
Na jaře se ptáci vrátí,
vlnou troska splývá k tesu –
ale po vás marno lkáti,
sledu od vás k nám ni hlesu.
Vy, co jste nás milovaly,
duše vroucí, dobré, čisté,
jak vás voláme tam z dáli,
neslyšíte, – přišly byste.