VE chvíli klidu, v jizbě osamělé,
když vše, co cítíme, je lad a vděk,
se zjeví tvář našeho nepřítele
a v zrak nám hledí jeho pošklebek.
To v srdci bodne; – a jako když dechne
na poušti vítr v náhlém nárazu
do fata-morgany, tak z duše všechné
to vidmo prchá rajských obrazů.
Rty sevrou se a hrdlo žlučí chutná. –
Tu náhle jak by anděl síní spěl;
má zrcadlo a šeptne: „Duše rmutná,
sem pohledni, – kdo tady nepřítel?“