V slunečném svitu
v šíři a v dáli
dřímají pole,
lesy a skály;
nad ně se nebe
sklání tak z ticha,
jako když ptáče
perutě šíří
a na svém hnízdě
v mechu a pýří
hledí a dýchá. –
Modlitbo svatá,
modlitbo tichá,
jež v tomto mžiku
v prsou mi dýchá,
jak také nade mnou,
dítětem zniku,
nebesa z ticha
perutě šíří, –
dřímotnou tiší
naplň mi duši,
hřej tam a bydli;
neleť mi k výši,
jediným hlesem,
který se slyší;
nebe tě tuší
pod svými křídly.