NECHTE mne být, vy dobří přátelé;
co jsem, to jsem, a jsem-li bídný, ano!
váš úsměv neshladí mi vrásku na čele,
můj žal, – jím zábavy vám chvilky neubráno.
Já nikomu jsem z vás nezkřivil vlásku,
mne nenávidět nemůž’ nikdo z vás,
jen vaši úsměvnou si nechte lásku,
mně bude snáz’.
Já jednu perlu měl, jíž můj byl život celý,
já sám ji pochoval, a teď? – Jí tam je líp
a vy jste na ni všichni zapomněli,
a o mne brousíte svůj všední, nízký vtip.
Nechte mne být, – svou bolest neprodám,
mé perly chvit mi stačí v bledou skráň; –
nechte mne být jak uštvanou tu laň,
já chci být sám.