NECHME jiné žít,
my musíme jít:
jedni musí spáti,
druzí dál se bít.
Zítra nebo dnes, –
každý v boji kles’,
rudý prapor žití
jiný nad ním vznes’.
Jsme jak spadlý list,
žil však dost, buď jist,
kdo na žití stromu
rost’ a vadnul čist.
V jara zlatých snech,
v prškách, bouřích všech,
až jej s větve srazil
smrti mrazný dech.
Dříve nebo spíš’,
to jest jedno již;
příštím jarem nové listí
žene šíř a výš’.