Vše dovršeno, co moh’ život dát,
vše odjato, co smrť si mohla vzíti;
v kříž ruce složeny, na čele chlad,
tu leží, bílý květ, uprostřed kvítí.
Do stínů záclonami měsíc svítí
a chvějný na ty tmavé brvy pad’,
na prsa bez hnutí, z nichž prchlo žití,
na černý vlas, jenž po šíji se klad’. –
V síň vešel tiše, jako zvyklý byl
kdys chodit po špičkách, by nerušil
ten svatý spánek dětsky klidných řas.
A zadíval se v obličej ten bledý,
vlas odhrnul, ten drahý, černý vlas,
a bílou šíji zlíbal naposledy.