PŘES tu píseň šlo sto let;
ona jako polní květ
plna rosy chví se, voní,
a je slyšet v ní to znět’,
jako ptáče v křoví zvoní!
Po tom jaru šlo sto jar,
zpěvákův je pravnuk stár,
on kde spí, už stopy není;
sterý rozkvět, sterý zmar
přetrvalo ptačí pění.
Vůně střemchy, slunce vznět
zůstal na té písni tkvět’;
v jarním vzduchu, v květné sněti
vše, co viděl, cítil děd,
vidím, cítím po století!
Písni! – tvojích na křídlech
z kých to krajů vane dech?
Mine vše? – neb můž’ to býti,
že v nebeských nápěvech
utkví kdes i lidské žití? –