NA útesu v moři širém
sedím, hledím do daleka,
ať to vůkol kypí vírem,
mne už bouře nezaleká.
Obzorem co lodí táhne
z neznáma a do neznáma! –
Srdce po nich nezaprahne,
je tak cizo mezi náma.
Jenom časem na útese
vlna divným zvukem šplíchne:
to je ta, co pozdrav nese
vzpomínek a zase tichne.
Jen když noc svá křídla schýlí,
hvězdy trysknou na azuru,
jako mlžný závoj bílý
moje sny k nim tíhnou vzhůru.
Leč, když náhle v mrak se halí,
zazní-li kdes do vichřice
vlnobitím výkřik z dáli
zápasící od lodice,
tu v tu duši unavenou
dávná síla zas se vrátí,
a tam při nich s rozpěněnou
chtělo by se bouří rváti.