Dragounské šavle, bodáků lesy, třaskání pušek, děl temné hřmění, čekanů břevna, – to jsou jen děsy, ale zbraň práva to není a není!
Bojiště slehlá pod krve proudy, v ulicích koni šlapaná těla, ortele v míru a náhlé soudy jsou bratrovražda jak za Abela.
Kain starý velí, zaň otrok nyní střílí a bodá v bratrská nitra, do prsou jeho otroci jiní střílet a bodat zas budou zítra.
Do výše čnějí nad výše trůnů, do svitu tmí se nad žezla zlatá popravní sloupy a o korunu se dělí s králi drsná dlaň kata.
Jak trůní právo čistě a svatě, klid majestátu s čela mu září, rouhači řízu smýkají v blátě, do tváře krev mu stříkají lháři.
Jak zvučné hymny zpívají kněží, v kadidla dýmu při zvuku rohů, tam u oltáře ubití leží, ran zejícími rty křičí k Bohu!
Baal, Gog, či Moloch, neb Kristus snivý, – vám jedno, co jste si na oltář dali: za všemi bohy Mamon vám civí, Krista vždy znovu jste křižovali.
Pravdu jste čistou zastřeli klamy, modlitby prázdné se rtů vám zněly; ti vaši bozi ďábli jsou sami, anebo s ďáblem o svět se dělí.
Třeste se, třeste, vy modlosluzi! s hliněných noh až modly se sřítí a do vichřice v den hněvu, hrůzy pravého Boha hlas bude hřmíti.
Třeste se, třeste, – před vlastní zlostí! vražda je vražda! – i když ji páše mstitel, jenž povstal z pohřbených kostí obětí vašich, za vraždy vaše.
Ty v země klínu spočaly klidem, přes jejich rovy věků jde rádlo; pomsta je boží, nepatří lidem, – co mrtvo, mrtvo, co padlo, padlo!
Třeste se, třeste, až surma zazní v den hněvu, hrůzy, ó bratrovrazi, až stát budete, svých cetek prázdní, tam v Josafatu bídní a nazí!
Až v cárech spadne pýcha vám s duší, chtíče a klamy, úrady tajné a hlasem děsu zazní vám v uši: „Kde’s nechal bratra Ábela, Kaine?
Ejhle, krev jeho na tebe svědčí!“ A on vám bude už beze strachu v oči se dívat větší a větší, se zářným čelem v své krve nachu. –
Kajte se, kajte! – tou ještě chvílí, než boží pomsty blesk nebem šlehne: duše vám bloudí, mysl vám šílí, srdce vám mrzne, mozek vám žehne!
Ucho je hluché, zrak váš je slepý, shluk vášní, supů, v lebkách vám klove; to staré srdce rozbijte v střepy, do lebky vpusťte myšlení nové!
Štír v prsou vašich k vraždě vás pudí, nač vraždit bratry, zřít v jejich muku? ubijte dravce ve vlastní hrudi! a bratr bratru podejte ruku.
I tam, kde skvrna na hříšném čele, – jen kdo jí vinen, ji neodpouští! „Zub za zub!“ díte. – Tak Israele chmurného vůdce zněl ortel v poušti.
Lidskost je smírná, měkká a čistá, i v hříšných prsou jiskra jí dříme; – co pravil k lotru, pomněte Krista: „Dnes ještě večer v ráji se zříme.“
Smrt, její chrti v patách jdou s náma, – není-li dosti na nutném bolu? v tom jsme si rovni již od Adama, – nemůžem také šťastni být’ spolu? –
Že po tisících bije nás šmahem, týrá a mučí příroda němá? ať vládne mukou, a člověk blahem! člověk má srdce, ona ho nemá.
Slyšíte, v dálce země jak duní? to pluky pluků jsou na pochodu! z budoucna mrákav jdou na výsluní, z plemene plémě, rod od národu.
Na jejich plecích lesknou se zbraně; kladiva, radla v slunečném třpytu, svalnaté paže, dumavé skráně a všichni: „Práce!“ na čistém štítu.
Slyšíte, rohy jak slavně hrají, vítěznou hymnu hlaholit v širu? praporce bílé nad nimi vlají, v rukou se stříbří olivy míru.
Se zářným zrakem jak jimi mává nesčetných zástup a každý s všemi, tak velce zní to: „Buď Bohu sláva, a pokoj lidem všem na té zemi!“
Tak přijde mstitel. – A nad padlými zkypřená země bude se chvěti v závějích květů, jež s ostatními budou tam sypat i vaše děti.
Cookies on Poetry Cove