Jdi cestou žití v mysli veselá,
jak poutník s těžkou berlou povinnosti,
a stezkou trnitou jdi bez hořkosti,
vždyť sudba též tam květů nasela.
A jiného ať’s květu neměla
než toho, jejž ti Bůh dal v srdci rosti,
nech stačí tobě v tiché oddanosti,
byť slzí záplava naň pršela.
Jest život mžik, leč na věky dál žije,
co k světlu, dobru zápasilo v nás;
tluk srdcí našich v brány nebes bije
jda před námi; – i až udeří čas,
na prahu rajském jako anděl vkročí
nám vstříc a hořké slzy slíbá s očí.